Já, můj handicap a školní docházka

Ahoj!

*

Plánuji tento článek už od té doby, co mě o něj poprosila jedna čtenářka v komentářích, ale dostalo se na něj až dnes. Pořád jsem nevěděla, jak tento článek pojmout. Chtěla jsem ho rozdělit na několik dílů, ale nakonec jsem dospěla k názoru, že si toho z té školní docházky zas tak moc nepamatuju, aby to dalo na více dílů. Čekejte tedy, že tentokrát to bude hodně povídací. Pokusím se to rozdělit na jednotlivá období školní docházky, ať tomu dám trochu řád. Já, můj handicap a školní docházka je zajímavý příběh plný radosti, pár dobrých přátel, skvělých zážitků, ale také šikany a překážek. Naštěstí mohlo být o moc hůř!

Pro ty, kdo neví, jaký je můj handicap, tak vám doporučuji si přečíst tento článek: C-M-T aneb má nemoc

Nezapomeňte mě sledovat na mém Facebooku, Twitteru a Instagramu.

Jak jste prožili/prožíváte školu vy? Dejte vědět v komentářích a přidejte odkaz na váš blog.

*

„Učit se pro život, ne pro školu.“
-Seneca

*

Já, můj handicap a školní docházka

Ani nevím, jestli ještě dnes fungují jesle, ale já do nich chodila. Mám pocit, že jsem tam byla jen párkrát. To si ještě všichni mysleli, že jsem úplně zdravá. Což se změnilo ve třech letech, kdy už se pomalu začalo C-M-T projevovat. Ani si nejsem jistá, jestli se mi tam líbilo, ale chodila jsem tam s bratránkem, kterého jsem měla ráda, tak to snad nebylo špatné.

Do mateřské školky jsem nastoupila kolem 4 let a bylo to moje snad nejlepší období. Měla jsem tam hodně kamarádů (hlavně kluků) a byla jsem v té skupince nejoblíbenějších dětí. Učitelky mě měly rády také a nikdo se mnou neměl problém. Má nemoc se ještě nerozjela, takže jsem jen trošku hůř chodila. Tudíž jsem jezdila i na výlety, školky v přírodě a běhala po dvorku. Byla jsem tam vážně šťastná. Nechodila jsem tam úplně každý den a většinou jsem šla domů po obědě. Jednou si pamatuju, že mi máma neřekla, že půjdu až po spaní a já si připadala tak zrazená, že jsem brečela dokud mi učitelka nedovolila si místo spaní kreslit. V té době jsem chodila už na angličtinu a flétničku.

V 6 letech přišla základní škola. První dva roky byly docela fajn. Nastoupila jsem do třídy s několika spolužáky ze školky. Jenže pak se většina z nich se mnou už moc nebavila. Našla jsem si dvě kamarádky, Denisu a Anetu, se kterými jsem se sice do té doby moc nebavila, ale nakonec jsme se hodně spřátelily. Řekla bych, že jsme spolu byly ve škole pořád. Chodily jsme na keramiku, do školního sboru, na oběd a pořád jsme stály při sobě. Na flétničku jsem už nechodila, protože má jemná motorika se zhoršila a já už hrát nemohla. Také jsem začala chodit do školy od druhého stupně sama a to s tím, že jsem před sebou tlačila vozíček, přidržovala se ho a vozila si na něm tašku. Na školní výlety už jsem potřebovala vozík, protože jsem neušla hodně dlouhé trasy. Kolem toho druhého stupně jsem začala zažívat slovní šikanu. Urážky, posmívání.. dokonce v páté třídě jsme měli třídní učitelku, která mě neměla ráda, nechápala moc pojem individuální přístup a protože jsem v té době byla na operaci a učila se pár měsíců jen doma, tak mě málem nepustila do 6. třídy. Naštěstí jsem s učivem neměla problémy a dokázala jí, že na tom tak špatně nejsem. Na vysvědčení jsem neměla nikdy horší známku než trojku a to většinou jen z matiky a fyziky (no co na MATFYZ jsem se nechystala). Pak jsme dostali lepší třídní a ta se mě snažila zapojit co nejvíc mezi ostatní. Dokonce mě bez problémů vzala i na školu v přírodě, kde jsem sebou měla i asistenta. Teď mě napadá, že jsem měla asistenty asi dva roky, když byla povinná vojenská služba a chlapci si mohli místo toho vybrat asistenci. Občas mi po operacích ve škole pomáhala i rodina, když mohla. Měla jsem individuální plán a to hlavně kvůli psaní (nemohla jsem dlouho a rychle psát), na tělocvik jsem chodila, ale cvičila jsem jen co šlo, nemusela jsem se přezouvat a nemusela jsem například rýsovat. V 7. třídě se ještě k tomu naše třída spojila s jinou a to k nám přivedlo většinu strašných lidí. Musím říct, že nebýt Denisky (Aneta odešla v 7. třídě na gympl), tak se na základce zblázním. Odcházela jsem z té budovy na konci 9. třídy s radostí v srdci. S Denčou a Anetou jsme v kontaktu doteď.

Střední škola byla zlo, teda většinou. Jako obor jsem si zvolila sociální práci. Jak si tak vzpomínám, tak v prváku a druháku jsme si vytvořili docela dobrou partu (cca 8 lidí). Scházeli jsme se i mimo školu, trávili spolu čas o prázdninách, jezdili na víkend na chalupy a bylo to fajn. Ve třídě se samozřejmě našlo pár osob, které se mi posmívali a dělali naschváli, ale zas tak moc mi to nevadilo, protože jsem měla svojí skupinku. Ve škole se mi snažili vyjít vštříc, co to šlo. Dokonce učitel na dějepis mi psal zápisky! Jinak jsem si mohla zápisky kopírovat, dostávala jsem testy předtištěné a na tělocvik jsem nemusela chodit už vůbec. Pořád jsem většinou zvládala docházet do školy sama za pomocí vozíku nebo berle. Dokonce jsem chodila opět do sboru a jela v létě na soustředění (Ve třeťáku jsem odešla, protože to už mě odmítali brát na akce, protože je to moc složité pro ně..). O sboru celkově chci napsat článek zvlášť někdy. Kolem 3. ročníku se naše parta začala trochu rozpadat, většina z nich se začala chovat trapně a já si našla kamarády spíš mimo školu. Dokonce jsem dostala svojí první a poslední 4 na vysvědčení – z ruštiny! Což mě přivádí ještě k tomu, že jsem místo druhého jazyku se v prváku přihlásila na vaření a šití, ale protože jsem jednou na vaření uklouzla po kaluži vody, tak mě tam už učitelka nechtěla. Přemýšlela jsem o změně školy, ale nakonec jsem šla na ruštinu. Ve čtvrťáku jsem už skoro s nikým nemluvila. Byla jsem trochu emařka a to jim zadalo novou vlnu urážek. Dokonce na plakát na maturitní ples napsali, že emařům je vstup zakázán, Musela jsem jim asi lézt hodně na nervy a to, že jsem je ignorovala je asi vytáčelo ještě víc. Já v té době poznala svého nejlepšího kamaráda Medarda, takže mi byli ostatní ve škole ukradení. Šťastně jsem odmaturovala a prakticky s nikým jsem nezůstala v kontaktu. Teda až na jednu slečnu, která na mě sice byla občas hnusná, ale jako jediná se mi po letech omluvila.

A nakonec je tu vyšší škola, sociálně-pedagogický obor. Tam jsem už neměla problém se spolužáky, ale spíš s vedením školy. Se spolužáky jsem vycházela v pohodě. Občas jsme prohodili slovo, půjčili mi poznámky na okopírování nebo mi pomohli vyjít do nejvyššího patra, kde už nebyl výtah. Organizace školního roku byla šílená a neorganizovaná, nedalo se na nic spolehnout, učitelé nebrali moc ohledy na to, že nedokážu vše tak jako ostatní (psaní rukou se zhoršovalo) a vyvíjeli na mě hodně velký tlak. Tím se stalo to, že jsem studovala o 2 roky déle, než jsem měla. Zbožňovala jsem ten obor, většina předmětů byla skvělá, ale také většina učitelů byli naprosto vyhořelí jedinci. Nejvíc jsem měla ráda učitelku angličtiny, která mi za ty roky dala víc, než kterákoliv učitelka angličtiny do té doby. Při složení absoulutoria jsem odcházela naprosto vyšťavená a s tím, že se školním systémem této republiky už nechci mít nic společného.

Ty poslední dva roky na vyšší jsem dělala párkrát přijímačky na VŠ, ale vždy mi to o pár bodů uteklo. Po tom všem jsem to vzdala. Už nezbyla síla. Chodila jsem pak asi 3,5 roku na jazykovku na kurzy angličtiny, kde jsem byla sice nejmladší, ale bylo to moc fajn. Řekla bych hned druhá dobrá zkušenost se „školou“ od doby mateřské školky. V této době se už učím jen to, co mě zajímá, chodím na různé semináře a tak mi to velmi vyhovuje.

Nakonec mám pro vás pár fotek, které jsem vyhrabala. Všechny jsou ze základní školy. Určitě bych jich našla i víc, ale nechtěla jsem vás zavalit moji roztomilostí a hlavně nemám teď moc času se hrabat v rodiných archivech. Nemám moc fotek ze střední a vyšší nebo alespoň takové, které bych chtěla ukazovat. Snad toto tedy pro představu postačí!

Konečně mi přinesl „Ježíšek“ aktovku a jsem tak připravena.

Začátek června a já můžu nastoupit do školy. Ten dort byl úžasný!

První den ve škole. Ty pracovní sešity mám doteď!

Už zadumaně přemýšlím o životě.

Vánoční besídka a já jsem ten nejkrásnější andílek.

Škola v přírodě, kde jsem poprvé byla s asistentem.

Do pěveckého sboru jsem chodila ráda, i když tohle je možná besídka.. už nevím.

Moje nejlepší kamarádka Denisa. Bez ní bych se na základce zbláznila.