10 věcí, které neříkat lidem na vozíčku
Zdravím všechny!
*
Nemyslela jsem, že někdy budu psát takový typ článku, protože sama nemám moc ráda, když někdo svůj hendicep používá jako lákadlo na čtenáře (diváky na youtube). Připadá mi zvláštní v každém článku či videu upozorňovat na svojí nemoc, i když téma článku je úplně jiné. Pár takových jsem na internetu našla a řekla si, že tohle tedy ne. Pak jsem ale narazila na několik zdravotně postižených youtuberů, kteří sice většinou točí o své nemoci, ale způsobem zábavným a poučným a ne, že chtějí lítost a lajky. Proto jsem se nedávno v jedné blogové facebookové skupině zeptala, jestli by měl někdo zájem o články, ve kterých budu o své nemoci psát – tipy, triky a nebo prostě jen příběhy z mého života na vozíčku. A lidi to zaujalo a napsali, ať do toho určitě jdu.
Tudíž začínám první článek z mé nové rubriky „Ze života“ a tím prvním tématem jsou takové tipy: 10 věcí, které neříkat lidem na vozíčku. Určitě nehodlám psát jen o tomto tématu a dál se budu věnovat veganským receptům, recenzím a tomu, co mě baví dělat.
Poslední věc, kterou bych ráda zmínila k tomuto článku. Vše je z mého vlastního pohledu a životních zážitků. Také záleží na tom, kdo tyhle otázky pokládá a v jaké situaci. Prostě to berte trochu s nadhledem, díky. Jo a o tom, proč jsem na vozíčku já vám povím zase jindy.
Napadla vás nějaká situace s vozíčkářem a nevíte, jak byste se zachovali? Dejte vědět v komentářích a já se vám poradím.
*
Hezký večer!
*
10 věcí, které neříkat lidem na vozíčku
1.Co se ti stalo?
Jedna z nejčastějších otázek, kterou mi lidé pokládají ještě předtím, než se zeptají na jméno. Nemám problém vysvětlit lidem svojí nemoc, ale dejte mi chvilku, než se rozkoukám, abych se vůbec rozhodla jestli o tom zrovna s vámi chci mluvit. Hlavně pořád doufám, že je na mně zajímavého mnohem víc, než to, že jsem na vozíčku.
2. Já ti pomůžu!
A co se nejdřív zeptat než začnete pomáhat? Já dokážu požádat o pomoc pokud ji vážně potřebuji, nebojte. Většinou se snažím si pomoci sama, protože to mě udržuje v tom, že se o sebe ještě dokážu postarat. Je to pro mě (a řekla bych i pro ostatní) velmi důležité. Pokud nedokážete odolat, tak se zeptejte, jestli nepotřebujeme pomoc, ale respektujte, co odpovíme.
3. Vím, jak se cítíš!
Byly jste týden na vozíčku kvůli zlomené noze a máte pocit, že hned víte, jak se cítí člověk upoutaný na vozíku? Nemyslím si. Pořád máte tu jasnou budoucnost, že za chvíli vstanete a budete opět chodit po vlastních. Takže s tím ani nezačínejte.
4. Musíš myslet pozitivně!
Jak říká můj nejlepší kamarád: Nemusím nic jen umřít. Samozřejmě je snazší, když beru svojí nemoc s nadhledem a žiji svůj život, tak jak je. Pořád jsou ale chvilky, kdy mi to leze na nervy a jsem smutná a naštvaná. Není to zlomený nehet, ale něco s čím se musím vypořádat každý den. Nebudu předstírat své pocity jen abyste se vy cítili lépe.
5. Já bych to nepřežil!
To člověka na vozíčku opravdu podpoří. Máme se tedy podle tebe zabít? A neboj na 99% by jsi to přežil, protože člověk je tvor přizpůsobivý. Prostě by jsi musel začít žít trošku jinak. Samozřejmě, ale také záleží na tom, jaká nemoc tě postihla a kdy.
6. Máš kamarády/přítele na vozíčku?
Nikdy jsem nechápala, proč bych se měla kamarádit s lidmi na vozíčku, jen protože jsou na vozíčku (nebo jinak nemocní). Přátelím se a chodím s lidmi, co jsou mi sympatičtí a mám je ráda. Nezáleží na tom, jestli jsou na vozíčku nebo ne. A ano, mám kamarádku na vozíčku, ale jen jednu a jen protože je fajn.
7. Už jsi s někým chodila?
A intimní otázky k tomu se vztahující si občas také vyslechnu. Dá se přimhouřit oko u blízkých osob, ale když se vás na tyto otázky ptá prakticky cizí člověk, tak myslím, že i člověk na vozíčku by se podivil. Prostě se na tyhle věci neptejte. Věřte, že když vám to někdo bude chtít říct, tak vám to řekne sám. Neztrapňujte se.
8. Je to bezbariérové. Jen u vchodu je pár schodů!
A těch pár schodů u vchodu mám přeletět nebo co? Není příjemné se nechat od někoho tahat do schodů. Člověk se pak cítí vážně trapně a neschopně. Proto pokud mě někam zvete, tak si zjistěte opravdovou bezbariérovost podniku. Jinak je možné, že s vámi už nikam nepůjdu.
9. Náhodou to máš dobrý!
Být na vozíčku není zase taková sranda a výhoda. Myslím, že každý vozíčkář by vyměnil čekání ve frontách, blízké parkovací místo čí slevu v kině za to, že bude zdravý a bude moci do toho kina zajít po svých. Na druhou stranu, ano občas si tyto výhody užíváme, když už jsme na tom, jak jsme.
10. Jsi hezká a chytrá i když jsi na vozíčku!
Díky? Pozastavte se a zamyslete se nad touto lichotkou. Je trochu divná, že? Prostě někoho pochvalte, pokud si to zaslouží, ale netahejte do toho vozíček a lítost.
Mohlo by se vám také líbit
Vánoční úklid za hodinu
Oslava mých 29. narozenin a dárky
19 komentáře
Vlasta
Ahoj! Myslím si, že tím, že o svém handicapu čas od času napíšeš, rozhodně nevytváříš lacinou reklamu na svůj blog. Naopak – pokud chceš psát o svém životě, je potřeba být ke čtenářům trochu upřímná. A já to fakt oceňuji, že o tom dokáže psát – a vlastně i takhle s nadsázkou. Pokud je to ale součástí tvého života, měl by tě každý – včetně blogerů, byť ti to nemusí skrz články pocítit, ale co kdybys někdy šla na nějaký sraz – brát takovou, jaká jsi, i s tím. Podle mě se dneska společnost hodně mění a lidé na vozíčku snad konečně začnou být vnímáni pozitivně a rovnocenně. Minulé léto jsem například pracovala v Mekáči a pracoval tam také jeden kluk na vozíčku – vždycky, když jsem s ním měla směnu, povídali jsme si a dost jsme se nasmáli, byl strašně fajn. Občas mi vyprávěl i o sobě, svých problémech a svých radostech, ale především jsem pochopila, že je to úplně normální člověk, stejný jako já – rád se směje, kouká se svou přítelkyní na filmy, má rád dobré jídlo a občas prostě potřebuje jít na záchod. Prostě člověk. A když si to uvědomíš, je hned snazší neupínat se pořád na handicap. Koneckonců, přizpůsobovat se druhým musí člověk celý život, ať už je to vozíčkář nebo ne. 🙂
Uch, zase jsem se rozkecala. Měl se pěkně! 🙂
Annie
Máš pravdu a jsem ráda, že jsi sama přišla na to, že vozíčkář je především člověk. 🙂 Moc díky za fajn komentář a nevadí, že si se rozkecala. 😀
Daysy
Máš moc pěkný blog, narazila jsem zrovna na tenhle článek, ale určitě si projdu i ostatní, vypadá to tu hezky. Vidím, že tě zajímají i knížky, tak to je něco pro mě!!! 🙂
Jinak super tipy, hezky jsi to sepsala, i když nám rozumným lidem asi většina věcí dojde. Fakt by mě nenapadlo někoho na vozíčku zdravit větou „co se ti stalo?“ nebo říkat „hele, to jsou jen tři schody“, achjo, někteří lidi jsou fakt na hlavu. 😀
Annie
Děkuji a jsem ráda, že tě něco zaujalo! 🙂 A jasně, chytrým to dojde, ale věř mi, že jich moc není. 😀
Karin
Jsem na tvém blogu poprvé a né určitě naposled. Hezky napsáno, přeji pevné nervy s takovými lidmi. 😀 🙂 Měj se hezky! K.
Annie
Děkuju. 😀
Hikaru Tenshin
Pěkná fotka.
Zajímalo by mě, co si o mně asi myslel ten pán, kterému jsem jakože vyděšeně oznámil, že nemá nohy 😀 …
Annie
Díks, je z Londýna! ♥
Těžko říct. 😀 Buď mu to ještě někdo nikdy neřekl (tímto způsobem) a tak mu to přišlo vtipné a nebo si doteď přeje, aby jsi přišel o nohy také. 😀
Emka
Ahoj, prečítala som si tvoj článok niekoľko krát, nesmierne ma spomedzi všetkých, s ktorými sa denne stretávam, zaujal. Bojím sa rozprávať podobné veci pred ľuďmi, ktorí majú takýto handicap. Mám sa ho spýtať či mám pomôcť? Nemám? Je to nevhodné. Som veľmi rada, a ďakujem za to, že sa môžem vyhnúť nepríjemným situáciám. Veľmi hodnotný článok, ktorý sa skutočne zíde do života <3 🙂
Annie
Ahojky,
díky moc. Jsem ráda, že pomohl. 🙂 Jinak pomoc nabídnout můžeš, ale pokud ti ten člověk odpoví ne, tak už se neptej znovu. Hlavně se ale nejdřív zeptej, než pomůžeš.
A nakonec ti poradím ještě něco. Zbytečně neřeš, že je člověk na vozíčku. Ber ho jako sobě rovného. Jen trošku přemýšlej dopředu! 🙂
Václav Veselka
Super článek. Některý ty věci mi ani nedošly 🙂
Annie
Ráda pomůžu. .)
Daysy
Ahoj, tak u mě máš ještě odpověď na koment k té Olomouci! 🙂
Alžbetka
Myslím, že takýmito článkami zaujmeš a pomôžeš nejednému človeku, pretože ani ja, bohužiaľ, neviem, ako sa v niektorých situáciach správať. Nikdy neviem, či ponúknuť alebo neponúknuť pomoc, aby som neurazila. Nechcem vyvolať dojem, že neverím, nedôverujem a pochybujem o tom, ako dokáže človek (nielen na vozíčku, ale s akýmkoľvek iným hendikepom) niečo zvládnuť. A občas si myslím, že toto je najväčšia chyba – že sa k ľuďom správame ako k „iným“, ako k deťom, príliš opatrne a pozorne. Nuž ale, je to len môj názor. 🙂 Teším sa na ďalšie články. 🙂
Annie
Děkuji za komentář. 🙂 Určitě se detailně vrátím k tomu, kdy pomáhat a kdy ne. Jsem ráda, že budou mé články k prospěchu. Jak říkáš, je chyba se chovat odlišně, ale pořád je tu potřeba ohleduplnost. 🙂
Channach
Díky moc za tento článek, lidi by si ho měli přečíst. Především ti, co bývají nervózní a „chtějí rozproudit řeč“. Člověk by nevěřil, co jsou lidi někdy schopni vypustit z pusy. Vozíček nikoho nedefinuje. Stejně jako slepota či (a to je jiná káva a z úplně jinačího – lehčího – soudku) těhotenství – ale těhotných se lidi taky ptají, jestli se „snažili“ (copak je normální rozebírat sexuální život s cizím člověkem? Netěhotné by se nikdy nezeptali, jestli se svým manželem pravidelně spí…), hrabou jim bezdůvodně na břicho (jo jasně, příště si klidně šmátni i na prsa)… jakoby přes břicho neviděli člověka, mají zatemněno. A to fakt naštve.
Annie
Určitě je to otrava i pro těhotné ženy, ale ty mají za 9 měsíců pokoj. My na vozíčku většinou bojujeme celý život s hloupýma otázkami. Chápu ale co myslíš. Občas je potřeba prostě přemýšlet, než něco řekneš – komukoliv.
Hikaru Tenshin
Channach: jako upřímně si myslím, že tvůj komentář je exemplárním příkladem bodu 3 😀 Četla sis to vůbec?
Channach
Ano, četla. A napsala jsem, že se to v žádném případě nedá srovnávat a že můj „problém“ je z „lehčího“ soudku. Annie očividně pochopila, co jsem chtěla říct. Lidé by se měli dívat za vozíček, břicho. Možná ani ne na člověka, spíš do člověka. Já třeba vůbec nevnímám ani trendy oblečení, ani make up. Je mi to jedno. Ale jsou lidi, co se soustředí na „tu jednu věc“ a ohnou si zásady slušného chování a vypustí z pusy věci, co by jinak nikdy neřekli.